Buongiorno, ragazzi! Dnes samožersky, protože se budu zabývat tématy a problémy, které (asi) zajímají jenom mě, a naštvaně proto, že mě FTIM dostihla zpráva, že mi nejmenovaný dopravce na cestě k zákazníkovi rozbil bedýnku s vínem. Nechtěl jsem začít psát s pěnou u huby, ale hned mi bylo jasné, že dnes přijde ta zřídkavá příležitost napsat o víně něco ošklivého :-)
Začnu samožersky: v úterním náborovém textu k toskánské bedýnce jsem si vymyslel problém drifting grammatics neboli klouzavého skloňování odrůdy Vernaccia di San Gimignano v češtině. Hned po probuzení mi bylo jasné, kde je chyba – v překladu. Správný překlad z italštiny není Vernaccia, ale Vernaccie. Když to přeložím s –a, svádí to skloňovat podle vzoru žena, a některé pádové koncovky dělají problémy. Vernaccie podle vzoru nůše a problém je vyřešen. Kéž by všechno ostatní bylo tak snadné! (Obratem se mi dostalo napomenutí od jedné čtenářky, že skloňovat Vernaccia je násilné a zní to hrozně. Nesouhlasím, skloňovat je krásné, když k tomu máte hned sedm pádů!)
První z mých dvou nejoblíbenějších zdrojů italských novinek, Doctor Wine, DC v úterý zveřejnil informaci o založení zájmové skupiny pěti předních vinařů z italského Orvieta, Orvieto 5. (Jen ať to neskončí jako moravský projekt V8, který měl v průběhu času všemožné počty účastníků, jen ne osm.) Nejenže Stefidoc hodnotila Orvieto Classico Superiore Terre Vineate 2018 z vinařství Palazzone, které bylo v posledních květnových bedýnkách (90 bodů / 100, poznámky jsou tady), ale podle ní je koncová cena vína 13 EURO. V květnové bedýnce jsem ho měl za 290 kaček, budu se nad tím muset zamyslet. Myslel jsem, že je v Itálii levnější a teď se cítím jako směnárník, který prodává EURO za 22,30 Kč (minus doprava atd.). Blbý, naštěstí o orvietskou bedýnku nebyl velký zájem :-)
V pondělí začal v Lídlu italský týden. Bývaly časy, kdy jsem toho využíval k nezřízenému utrácení, ale už mě to nějak přešlo. Dokonce i ten parmezán mají v Kauflandu o třídu lepší, pesto genovese z MAKRO je taky někde jinde. Tak ještě rýži Arborio a zlevněný rajčatový protlak, ale tím končím. Samostatná kapitola jsou lídlovská vína. Jak už jsem naznačil v úvodu, teď přijde moje šance napsat něco hnusného!
Nic proti tomu, když vína za 99,90 Kč nakupují lidé s nízkými příjmy. Iritují mě dotazy na kvalitu těch vín nebo dokonce vážně míněné žádosti o hodnocení či srovnání se standardem od lidí s vysokými příjmy a služební audinou nebo Volvem 60. Ale budiž, pro jednou… dnes speciálně pro tebe, Vladimíre :-)
Chianti Governo 2017 Duca di Sasseta DOCG
Abych se moc neunavil, opíšu degustační poznámky z lídlovského letáku: Chuť vína je plná s vyšším podílem kyselinek, tříslovin a alkoholu. Dominují zde tóny višní, třešní a kompotovaných brusinek. Dochuť je dlouhá a kořenitá. Cena 129 Kč a 13,5% alkoholu.
Podle mě je to trošku jinak: barva vína je hodně zralá temně rudá, hnědé a kávové odstíny a vzhledem k ročníku 2017 se tváří hodně nazrále. Na nose je to typické Toskánsko, poměrně intenzivní, ovocné až do džemovité zralosti, balsamikové. Ostružiny, lesní vůně, hodně důrazné, bez jemnosti a harmonie. V chuti nedominuje ovoce, ale třísloviny, kyselina je OK, ovocný projev má zase typické toskánské složení, ale válcuje ho horká živičná vozovka a alkohol. Harmonie nic, ale na rozdíl od mnoha domácích supermarketovek musím přiznat typická toskánská aromata a projevy. Laciné peklo.
Na etiketě je dokonce italské vysvětlení názvu Governo. To je metoda, při níž se do již vykvašeného sudu Chianti přidají neporušené hrozny Sangiovese a víno se nechá několik měsíců vyzrávat společně. Velmi pomalu dochází k druhé fermentaci a výsledné víno získá plnější a ovocnější projev, tedy to, co zmiňují hned v úvodu lídlovské degustační poznámky. V konkrétním případě by technolog mohl namítat, že hrozny zavřené do sudu s vínem neměli předem obalovat v asfaltu, ale k zásadnějším důvodům, proč se to v tomto případě nepovedlo, se vrátím až po druhém víně z Lídlu.
Rosso di Mointepulciano 2018 DOC
Opět cituju z lídlovské nápovědy: Chuť vína je plná a neskutečně harmonická. Můžeme zde nalézt stopy po višních v čokoládě a sušených švestkách nakládaných v alkoholu. Dochuť je dlouhá a opojná. Cena 99,90 Kč a 13% alkoholu.
Za pana Skleničku veliká úleva. Pohledem do sklenky a prvním přivoněním padla možnost, že by šlo o stejný obsah dvou různých lahví. Palec nahoru! Barva vína je o poznání světlejší rudá a méně nazrálá, ostatně světlejší vzhled odpovídá mladému Rosso dM 2018. Ve vůni je víno lehké, ovocné, a přes nižší intenzitu mnohem příjemnější než první Chianti. Vůně ukazuje typické projevy Sangiovese, ovocem do třešní, ale postrádá čistotu. V chuti jaksi proplyne jako zakalená třešňová šťáva. Chybí čistota i harmonie, ale pije se mnohem lépe než Chianti, protože neotravují brutální nečistoty popisované jako asfalt atd. Nikomu bych to nepřál, ale v nouzi a dobře vychlazené by se případně mohlo pít, například v létě na poušti bez velbloudů, s dvěma sty kilometrů pěšky před sebou.
A teď to zásadní. Před týdnem jsem tady a tady poměrně smířlivě až střídmě pochvalně popisoval supermarketovky, které dováží Global Wines nebo LESA. Proč jedny téměř pochválím a jiné bezvýhradně zatratím? V čem je rozdíl? Ten rozdíl dělá výrobce. Supermarketovky od GW a LESA jsou vpodstatě průmyslové výrobky, ovšem vyrobené velkými výrobci. Ti se na lahev podepisují (Sella e Mosca, Antinori) a tím riskují svoje jméno – nedopustí, aby s jejich jménem šel na trh nějaký šunt. Nejsou to umělecká díla, ale jsou to slušné výrobky za slušnou cenu.
Moje dvě dnešní Sangiovese nemají výrobce. Přes všechny ozdoby na lahvích a etiketách Duca di Sasseta ani Prodotto in Italia nejsou výrobci. Obě vína mají stejného výrobce, ale dokonale anonymizovaného.
Napřed malá odbočka o tom, co je to sudovka. Když vinař vyrobí dobré víno, má z toho radost. Protože průmyslové a obalové technologie jsou dnes levné, zaručeně bude chtít, aby se to víno prodávalo s jeho jménem na lahvi. Lidi jsou už takoví. Říkejte tomu třeba marnivost nebo ego, ale tak to chodí. Když vinař udělá dobré víno, těší se, až ho uvidí se svojí etiketou. Když udělá špatné víno (a vinař to většinou pozná!), má spoustu možností, jak se od něj odstřihnout. Ta v Čechách nejrozšířenější je, že ho prodá jako sudovku. Ve světě je ještě pár dalších možností, o kterých se moc nemluví a nepíše. Čtěte dál a zavedu vás až na dno pekla.
Druhá odbočka: někdy v roce 2009 jsem byl v burgundském Puligny. Ještě před degustačním obědem ve slavném vinařství jsme si domluvili prohlídku sklepů s jedním z majitelů. Pozor, to ještě nepíšu o pekle – to bylo prestižní a obdivované vinařství s cenami vín, které jsem si tehdy jen krátce mohl dovolit. Při prohlídce barikového sklepa jsme potkali dva mladíky, kteří postupně degustovali jeden sud za druhým, a sudů byly stovky. Patrick L. říkal, že takhle se to musí dělat každý týden a sledovat vývoj vína v jednotlivých sudech. Každý sud jede vlastním tempem, někde už kvašení skončilo a jinde ještě nezačalo, někde už nastartovala malolaktická a někde nezačne vůbec. Každý sud se vyvíjí jinak a každý taky nakonec jinak chutná. Do výsledné směsi se zařadí jen sudy, které vinař schválí. Proto ty každotýdenní kontroly. Nakonec se rozhodne, že některé sudy nevyhovují, a ty se vylejou. Na podlaze byly vstupy kanalizace, PL na ně ukázal a všechno bylo jasné. Já jsem to nechtěně zazdil. Někdy tak přijdete k důležitému střípku informace úplně bez zásluhy, někdy se z vás úplným omylem stane expert.
Myslím, že mě tenkrát bolel zub nebo jsem se kousl do tváře, už nevím. Prostě jsem zkřivil tvář bolestí, zaťal zuby a udělal nepříjemný obličej. Patrik L. se na mě zadíval, na pět vteřin se odmlčel, a potom pokračoval. No dobře, řekl, vidím, že jste znalci, tak já vám řeknu pravdu. My ty sudy nevylejeme, my je prodáme obchodníkovi v Beaune. Zavolám mu, že se chci zbavit šesti sudů, on přijede s dodávkou a odveze si je.
Vítejte v pekle! Některé sudy od našeho burgundského vinaře mohou být výborné, ale nehodí se mu do výsledné směsi. Jiné mohou být úplně špatné, ale to všechno nakonec obchodník smísí v jednom nerezovém tanku, nalahvuje a prodá. Moravská sudovka je proti tomu fajnová záležitost, v anonymní supermarketové lahvi z Burgundska, Alsaska nebo Toskánska můžete najít peklo od stovky malých vinařů. Stačí najít nejnižšího společného jmenovatele vín (typicky Bourgogne Blanc nebo Chianti). Čím víc špatných vín smícháte, tím líp, protože základní požadavek řetězců je velký objem (a nízká cena). Na horním obrázku vidíte výrobce obou lídlovských vín: anonymní plnírna lahví v Cetoně, kousek pod toskánským Montepulcianem.
Mám pochopení pro ty, kteří si nemůžou dovolit koupit nic lepšího. Za studentských let jsem taky nepil žádné pecky. Ale jestli si můžete dovolit slušné a poctivě udělané víno (s podpisem výrobce) a kupujete tohle, tak nečekejte nic dobrého. Vítejte v pekle.
Připomínám aktuální nabídku vín ze San Gimignana. Toskánsko je nejvíc! Podrobnosti jsou tady, přihláška je tady.